The Wall, neboli Zeď

V České republice se jedná pravděpodobně o nejznámější a nejpopulárnější dílo skupiny Pink Floyd, přestože v době jejího vzniku už skupina připomínala spíš drolící se pískovec, než pevnou žulu fungující a jednotné kapely.

Už samotný fakt, že na rozdíl od všech ostatních děl je The Wall u nás známa spíše pod českým názvem Zeď a také proto, že na výzvu "Zazpívej mi něco od Floydů." by skoro každý zareagoval slovy "We don't need no education..." je neklamným důkazem toho, jak toto album z roku 1979 zasáhlo domácí fanoušky rockové muziky více než jiná díla. A přitom je tím naše kotlina docela výjimečná, protože v hlavních "oblastech zájmu" Pink Floyd, ve Velké Británii a Spojených státech se rozhodně o nejúspěšnější počin skupiny nejedná. Američan by totiž na výzvu o zanotování úryvku textu Pink Floyd pravděpodobně zareagoval něčím jako "Money, get away. Get a good job with more pay and you're O.K.", tedy úvodními verši nejprofláknutější skladby z nejprofláknutějšího alba Pink Floyd vůbec - The Dark Side Of The Moon. Money si totiž dodnes drží rekord jako nejhranější skladba na amerických rádiích a samotné album o temné straně Měsíce udivuje svoji čtrnáctiletou přítomností v žebříčku Billboard.

Proč tedy opus o tlacích okolního světa na psychiku jedince a způsobech, jakým se s nimi vyrovnává zaznamenal u nás takový úspěch? O tom můžeme polemizovat.

Mohlo by se zdát, že téma útlaku ze strany autorit, strachu před silnějšími, a tvoření si vlastních světů obklopených zdí od okolí - od nepřátel i přátel je téma, které posluchače v normalizací stiženém Československu muselo zaujmout více, než lamentování nad mocí peněz a povzdechy nad krátícím se životem, které tvoří hlavní ideovou náplň alba Dark Side Of The Moon nebo bluesová melancholie nad ztrátami přátel i iluzí o světě okolo, která se vine napříč albem Wish You Were Here, třetím ze svaté trojice nejúspěšnějších titulů této éry skupiny. Mohlo by se také zdát, že popularitě pomohla "předělávka" nejzprofanovanější skladby alba The Wall - "Another Brick In The Wall, pt. 2" v podání skupiny Václava Neckáře "Bacily" s - na dnešní dobu - lehce naivním textem, který příliš razance sdělení svého originálu nepobral.

Pravda bude ale nejspíš někde jinde. Jako příslušník mladší generace, která rok '79 v Československu (těsně) nezažila, nemohu tvrdit, že vím, co bylo příčinou takového úspěchu, ale téměř jisté je, že textu, natož pak celkovému sdělení alba rozuměl u nás v té době málokdo a zapadlý singl od Bacilů by asi také neměl takovou moc. Domnívám se, že za úspěchem stojí především neuvěřitelně chytlavé, energií nabité melodie, které se po nekonečně roztáhlých opusech na předcházejících albech Animals (které má pouze tři hlavní skladby a kraťoučký prolog a epilog) a Wish You Were Here (jehož titulní skladba, rozdělená do dvou částí, má více než 36 minut), které člověk mohl mít rád opravdu jen pokud si tvorbou skupiny prošel od začátku a mohl se sžít s jejím vývojem, konečně objevily na albu, které mohlo stát samostatně a které na nic nenavazovalo, nic nezastíralo závojem tajemství a které domácímu posluchačstvu (na první poslech a řadě lidí dodnes) znělo jako "konečně pořádnej rockovej odpal".

Sám si velmi dobře vzpomínám na okamžik, kdy jsem album slyšel poprvé celé. Bylo to na chatě, já jsem seděl v křesle se sluchátky walkmana na uších, s náhradními bateriemi po ruce a s "polskou originálkou" zasunutou do útrob přístroje. Chystal jsem si ten zážitek vychutnat jako gurmán doutník za sto dolarů. Na konci alba už jsem skákal po pokoji jako derviš a moje první slova po skončení poslední skladby byla: "No ty vole...". Jistě jsem nebyl sám, kdo měl přesně tento pocit.

A to jsem ještě zdaleka nevěděl, o čem to je... Stačila mi ta energie uložená do písní, zpěvu, kytary a celkového aranžmá. Stačilo to na to, aby mi poklesla čelist a já cítil potřebu si album pustit ještě asi pětkrát za sebou.

Okřídlená definice alba The Wall říká, že dílo vypráví o tlacích okolního světa na psychiku jedince, který se nakonec před okolním světem uzavře za svojí ochranou zdí, která jej sice chrání před zlem, ale také izoluje od přátel a toho dobrého tam venku, až se nakonec ve své izolaci zblázní a je odsouzen ke stržení zdi a vystavení okolnímu světu. Tak by se sice album dalo jednoduše popsat, ovšem byl by to popis stejně stručný a nic neříkající, jako kdybychom řekli že film Četa je o válce ve Vietnamu.

Album se skládá z jednotlivých cihel - ty jsou pro svého autora, Rogera Waterse, tím, co tvoří zeď izolace od okolního světa. Některé jsou patrné na první pohled - ztráta otce, škola se svými despotickými učiteli, všednost a postupné odcizení manželského života ústící v nevěru a ještě větší odcizení, tlak na umělce po dalších a ještě lepších počinech, peníze. Ale pozorný divák najde celou řadu dalších kamínků do skládačky, které mnozí z nás známe také - příliš starostlivá matka, strach z posměchu kamarádů vedoucí ke zbytečnému riskování, strach z autorit, včetně domácího lékaře, strach z neúspěchu v okamžiku, kdy člověk nese takzvaně kůži na trh, strach z lásky a jejích fyzických projevů maskovaný pózou sexuálního maniaka a slavné rockové hvězdy, strach z další války a třeba i strach z nudy nebo obava, že člověk vyhasne a nebude mít co sdělit světu, se kterým se navíc ani nedomluví, protože už dávno ztratili společnou řeč ("Co jen použít na vyplnění těch úplně prázdných míst, kde jsme byli zvyklí mluvit?").

The Wall není klasické album s písničkami, kde kteroukoliv můžete vzít a zahrát ji jako samostatný kus a přesto je to možné. Cihla totiž dává plný smysl jen pokud je součástí zdi a přitom v řadě mezi jinými cihlami těžko vynikne. A přeci se dá jedna cihla vzít a zaútočit s ní. A přesně to se povedlo na albu The Wall. Ať už obehraný singl o despotickém učiteli s líbivým výkřikem o nepotřebnosti vzdělání, přes vyčítavou Hey You a opus Comfortably Numb, který do jisté míry požral sám sebe, protože pokaždé, když se hraje, čeká posluchač především na neskutečné kytarové sólo na konci a ten zbytek před tím má tendence přeskočit, až po téměř diskotékově našlápnutou Run Like Hell, všechny mohou být použity jako samostatná díla, ale zbývá i malta, která drží celou zeď pohromadě - písně jako The Show Must Go On nebo Bring The Boys Back Home (kterou mimochodem, možná lehce ironicky, ale jistě ne zcela neprávem, sám autor uvedl jako stěžejní pro celé dílo).

Co čeká posluchače, který uslyší The Wall poprvé (což mu opravdu závidím)? Jeho dojem bude pravděpodobně umocněn vizuálním zážitkem, protože The Wall se prostě nedá zahrát jako set několika písniček, přídavek, zhasnout a nashledanou. The Wall je především divadelní kus, přestože je celý zpívaný. A na divadle také nejde něco vynechat nebo něco přidat. The Wall je příběh a tak by s ním mělo být zacházeno. Posluchač se tedy může těšit na výbornou rockovou muziku, která tvoří samozřejmě základ všeho, ale zcela jistě si odnese i velmi mnoho témat k zamyšlení, odnese si úžas nad tím, jak může "rockový" koncert vypadat (a znít) a co víc - odnese si nutkavý dojem, že to musí určitě slyšet znova. The Wall je totiž příval emocí v každé vteřině. The Wall nemá hluché místo, nezná odpočinku. The Wall jsou dvě hodiny proudu emocí z jeviště mezi diváky a když Waters při úvahách nad jevištní podobou celé akce prohlásil, že by byl nejraději, kdyby mohl diváky bombardovat a zatímco by bomby trhaly jejich těla na kusy, oni by řvali nadšením, tak skoro nepřeháněl. Jen bomby vyměnil za slova podle přísloví že pero je mocnější meče.

The Wall je těžké pochopit úplně. Stejně jako není možné zcela pochopit jinou lidskou bytost. Každý si ze Zdi odnese to své a i to je na ní to krásné. Neříká: svět je takový - černý nebo bílý. Říká, že svět je takový, jaký si ty myslíš, že je. A jaký ho vidíš těmi několika prázdnými otvory, které zbývá vyplnit v té zdi, co si kolem sebe stavíš...

Johnny