Kniha návštěv

I had some difficulty viewing the website in Safari on Linux, but apart from that loved the site.

Když není DVD,tak se kochám alespoň vzpomínkami:
http://www.youtube.com/watch?v=QjbelqxkWDw&feature=related

http://www.youtube.com/watch?v=2aRmtX4nRtY

Kde Vás uvidíme v roce 2010???

Ze by sa chystalo DVD?

http://www.youtube.com/watch?v=rEDZ7z0KJko

:)

Co se týká celého projektu The Wall, rozhodoval jsem se zda zakoupit lupen na tuto akci, stále jsem byl na vahách, štěstí že jsem vyrazil, byl to jeden z mých největších hudebních zážitků. Celý koncert mě pohltil hned od samého začátku, husí kůže a mrazení po celém těle, to se nedá popsat, to se musí prožít. Díky všem co se na projektu podíleli, byli jste skvělí ;-)

Za svou osobu mohu říci, že jsem projekty F. Benešovského a následné bratří Kašparů viděl všechny kromě prvního uvedení ve Futuru a zkrácené verze v Lucerně a mohu s jistotou říci, že oproti včerejšku všechny ve mě zanechaly dlouhodobý takřka celoživotní emoční zážitek. Nejvíce ale byl ten uplně první v Plzni na náměstí, kam jsem vyrazil dle velice stručné zprávičky v Muzikusu, že se pár muzikantů rozhodlo předvést zpracování legendární The Wall od Pink Floyd.Jel jsem tam jaksi na kukačku s pocitem "to chci vidět ty machry, kteří si na tohle troufnou".Musím předeslat, že Filipa jsem do té doby neznal, jediný kdo mě svojí účastí před koncertem překvapil byl zvukař Kulich a narovnaná krabicová zeď, a v tu chvíli mi bylo jasné že jde o něco velkého a pro mě zásadního. S prvními tóny mi v parném létě přeběhl mráz po celém těle a neježili všechny chlupy. Moje reakce na Kulicha, to si dělaj srandu, oni tady pouštěj CD Floydů a do toho dohrávaj živě nástroje.Vše bylo tak dokonalé a věrné, že je to do dneška ve mě.Další projekty byly určitě lepší, kvalitněji zahrané a více dotažené, ale to první setkání bylo prostě úžasné a těžko ho něco překoná.I když jsem byl na Strahově 1994 tak je to moc dávno a už si to člověk přehrává jen útržkově, ale ta čistota projevu, emoce, kvalita zvuku a provedení show je stále ve mě.  
Včerejší koncert byl velice dobrý, a souhlasím s uvedenými názory a rád půjdu zase, protože takové muziky a řemesla je poskrovnu, ale nemohl jsem se zbavit dojmu, že jsem byl na filmové projekci doplněné o světelnou show.Hudba skvěle zahraná, občas mi neseděl vocal zpěvaček, vadila mi tma na jevišti a asi soustředěnost každého člena jen na sebe a svůj hudební výkon. Žádné emoce, žádná jejich (APF) energie, jen energie a síla skladeb Pink Floyd. Dobré řemeslo, ale mrazení se nedostavilo.Přesto jsem rád, že jsem byl a někdy zase rád půjdu.Nejsem hnidopich a příčí se mi čecháčkovská kritizující povaha,jen jsem měl potřebu ragovat na názory dalších účastníků.

Tak jsem vstřebal zážitky z včerejšího koncertu APF a porovnal je se zážitky z The Wall 2009 a musím říct, že projet Filipa Benešovského mě oslovil více. A myslím si, že i když měli APF lasery, tak světelná show na The Wall 2009 se mi líbila více a měla větší účinek. A jak už psal někdo pode mnou tak emotivní prožitek muzikantů byl spíše ledový než, že by si to tolik užívali jako Filip Benešovský a přátelé. Celkový názor je asi takový, že skvěle odehráli, dobře to vypadalo a běžný fanoušek je spokojen. Jen ta živočišná energie a radost ze hry se nějak nedostala přes hranu pódia.

Chlapi a co to DVD? Dočkáme se?

Ještě chci dodat, že hlasově na Vás, pane Benešovský neměl žádný z nich a co se týče výkonu Vašich hostů, tak k tomu lze dodat jen samou chválu...prostě byli horší :-)

Jak tu čtu Ty příspěvky, tak se ztotožnuju s nazorem
Carlose....cituji:.Jsem čerstvě po koncertu Australian Pink Floyd.Co říci?Nebylo to špatné,ale ve srovnání s jakými pocity a zážitkem jsem odjížděl z The Wall 2009 mohu říci,že jste je s naprostým klidem převálcovali jak malé kluky.Vím,že na ně již nikdy nepůjdu,ale na The Wall 2010,2011,2012..

Jsem stejného názoru....byli jste přesnější, propracovanější, tady jsem slyšela občas falešný ton, prostě mi to připadalo, že dávají víc důraz na show, než na zpěv ...pak mi tam chyběli části písniček, které se jim rozplynuly  doztracena...Nevím, prostě nebylo to špatné, ale příště bych už nešla a šla na vás :-)..Kamkoliv..Mějte se pěkně. Radka

Ledoví Australští Pink Floyd


    Včerejší pražské vystoupení The Australian Pink Floyd Show v Tesla Areně určitě nebylo pro běžného fanouška originálních „Floydů“ zklamáním. Koncert byl rozdělen na dvě poloviny. V první z nich hrál nejznámější světový revival celé několikapísňové části z alb „Wish You Were Here“, „Animals“ a „Dark Side Of The Moon“. Druhá část pak byla jakýmsi průřezem tvorbou Pink Floyd  za jejich kariéru od počátků se Sydem Barrettem až do alba „The Division Bell“. Písně v druhé půli večera byly poskládány bez zjevných vzájemných souvislostí.
Koncert včetně přestávky trval téměř tři hodiny a nevynechal jedinou vývojovou fázi Pink Floyd. Z období po rozchodu Rogera Waterse se zbytkem kapely Australani stranili jednoznačně Watersovým bývalým kolegům, což je škoda, ale dalo se to čekat.
     Z muzikantského hlediska bylo rovněž co chválit. Bicí byly hrány s pietou a s týmž „lenivým“ feelinem, jak je hraje Nick Mason, bylo ale znát, že hráč má dostatečný nadhled. Další silnou složkou byly tři ženské vokály, které odvedly opravdu perfektní práci. Vše ladilo a při „The Great Gig In The Sky“ bylo ženské vokální sólo opravdovým zážitkem. Většina kytarových partů zněla autenticky a byla dobře rozvržena mezi dva hráče. Jeden z nich hrál navíc místy i steel guitar, což bylo efektní. V momentě, kdy však došlo na čirou improvizaci sól, projevila se nestylovost a touha ukázat kytarovou techniku. David Gilmour pomocí kytary „vypráví“ magické příběhy, nepotřebuje oslňovat rychlými pentatonickými licky. U klávesových partů těžko soudit do jaké míry byly hrány živě a do jaké míry byly předtočeny. Není se ale co divit. Originální Pink Floyd nikdy nenahrávali ve studiu klávesy s ohledem na to, může-li je uhrát jeden hráč naživo. Basa prostě tvrdila muziku a v celkovém, jinak dobrém mixu, byla poměrně dost utopená a nekonkrétní. Některé novější písně z alb „Momentary Lapse Of Reason“ nebo „The Division Bell“ by si zasloužily progresivnější zvuk baskytary tak, jak jím opatřil nahrávky Pink Floyd baskytarista Guy Pratt. Celkově byl ovšem zvuk velmi dobrý. Sólové mužské pěvecké party zastávali jednak muzikanti a jednak vysloveně sólový zpěvák, který zpíval i vysoké Watersovy pasáže s přehledem. Barevně se dokázal „vtělit“ tu do Gilmoura, tu do Waterse. Bohužel vizuálně podával závažná nervydrásající témata textů asi jako Karel Gott. Všudypřítomná sebekontrola a úzkostlivá snaha hlavně vypadat dobře k látce opravdu nepatří, takže působil nepřesvědčivě.
    Většina filmových střihů doprovázejících synchronně drtivou část večera byla vytvořena počítačovou grafikou a v podstatě kopírovala náměty originálních „floydovských“ klipů. Až na jeden prvek. Téměř v každém střihu se objevil klokan jako symbol australské národní hrdosti. Vtipná okolnost to je, ale k látce to jaksi vůbec nepatří. Asi nejvíce tento rozpor vynikl ve skladbě „Shine On You Crazy Diamond“. Hopsající počítačově vytvořené klokaní monstrum, za které by se Disney styděl pro jeho neumělé a dětské ztvárnění, na mě nepůsobilo jako nejvhodnější vizuální doprovod k písni o vyhoření a ztrátě kamaráda.
    Další skutečně slabou stránkou věci byla světla. Kapela v podstatě odehrála koncert neviděna. Nepochopil jsem, proč bylo tolik světel namířeno do publika. Na pódiu přitom někdo zpíval nebo hrál sólo a nebylo mu vidět do obličeje, či na prsty. Osvětlovač se také zřejmě radoval z toho, že si našetřil na laser, neboť ho od určité části koncertu až do konce vícméně nevypl. Efekt přestává být efektem a je to nevkusné.  
    A ještě jednu nepříjemnou okolnost tento koncert měl. Na ploše Tesla Areny je led, který je pouze zakryt dřevěnými deskami, takže na počátku února to opravdu není nejvhodnější stánek pro kulturní akci. Bylo to tak na kožich, grog a dvoje teplé ponožky. I při vesnické zábavě v sokolovně se přeci na dveře píše „ Sál je příjemně vytopen, bohatá tombola“.
    Shrnu – li ale dojmy, řekl bych, že kdo se nepřišel zamyslet společně se znepokojeným duchem Syda Barretta, Rogera Waterse a jejich kolegů, kdo prostě chtěl slyšet písně Pink Floyd co nejpodobnější originálnímu provedení, přišel si na své. Včera jsem v Tesla Areně viděl kus práce a velké řemeslo.